Zámecký park

Historie zahradních a parkových úprav území mezi silnicemi na Třeboň a do Nakolic sahá více než dvě století před postavením zámku. Již z roku 1593 pochází smlouva opsaná ve staré gruntovní knize, která hovoří o koupi zahrady u horní brány Vilémem z Rožmberka. Pozornost tomuto prostoru věnovala také Marie Magdalena Buquoyová, která zde hledala nezbytnou náhradu za zrušenou zahradu na náměstí. Z dochovaného inventáře vyplývá, že se zde v druhé polovině 17. století nalézala jak okrasná, tak zeleninová i ovocná zahrada.

Největšího rozkvětu dosáhla zahrada v letech 1715–1720, když se výpravné barokní kompozice ujal Jan Jiří Bartůšek, dvorní zahradník Karla Kajetána Buquoye. Střední část zahrady byla vymezena ze stran tvarovaným špalírem a sestávala z obdélníkového květinového parteru zdobeného vázami a kamennými pyramidami. Na parter navazovaly skleníky, fíkovna a letní jízdárna. Po stranách se nacházely ovocná a zeleninová zahrada, u ohradní zdi střelnice. Na východní straně uzavíral okrasnou část bazén obdélníkového tvaru. Okrasná zahrada byla propojena lipovou alejí s přilehlou bažantnicí, jejíž plocha byla formována dvěma hvězdicemi průseků. Kromě nich tuto barokní fázi připomíná dnes už pouze pamětní nápis vzpomínající neurozeného budovatele zahrady Bartůška.

Od poslední třetiny 18. století bylo území přeměňováno v anglický park. Ovocnou a zeleninovou zahradu nahradila louka s vysázenými skupinami stromů. Pravidelný vodní rezervoár se změnil v rybník. Skleníky i fíkovna byly zrušeny. Nahradil je nový velký skleník postavený jižně od jezírka v roce 1794, ze kterého se dodnes dochovala pouze štítová zeď s portálem a již zmíněným nápisem. U hlavní aleje vznikl navezením kamenů umělý kaskádovitý vodopád a pod alejí malé jezírko s ostrůvkem. Louka ve východním cípu parku byla rozšířena západním směrem a v letech 1779–1780 zde vyrostla miniaturní vesnička.

Dalších úprav park zaznamenal za Jiřího Jana Jindřicha v 50. a 60. letech 19. století. Na rozšířeném rybníce vznikl ostrůvek se skupinou stromů a přístupovým můstkem. Vesnička byla upravena v dobově oblíbeném stylu anglické gotiky. Skalní vodopád a malé jezírko byly naproti tomu zrušeny pro nedostatečný přítok vody. Společně s přestavbou zadního schodiště zámku v roce 1862 vznikl květinový parter obehnaný zábradlím z cementových sloupků. Po roce 1958, kdy se v zámku usídlila střední zemědělská škola, došlo k některým nepříliš citlivým účelovým zásahům (výstavba tribuny, vytvoření výukových políček na parteru a plochy pro norování). Ty však zmizely po zrušení školy a celkové rehabilitaci parku v letech 1999–2000. Její součástí bylo zejména ošetření vzrostlých stromů, vyčištění od náletových dřevin, obnovení cestní sítě a průhledů do krajiny. Byl též odstraněn plot, který odděloval parterovou část od krajinářského parku.

Dálkový průhled k polesí Kapinos

Ústřední zámecké prostory byly vědomě navlečeny na pohledovou osu: zámecká louka – zimní zahrada – zahradní schodiště – zámecká zahrada. Dálkový pohled severním směrem umožňovala jak terasa nového zahradního schodiště, tak vyhlídka v průhledu Zámeckým parkem. Na tento průhled dále navazovala nově vybudovaná “dlouhá alej” protínající polesí Kapinosu a směřující k 8 km vzdálené dominantě, kterou byl 30 metrů vysoký obelisk vztyčený v roce 1860. Obelisk měl dřevěnou konstrukci, ale jeho vápenný nátěr imitoval kamenný povrch. Ten však dlouhodobě nedokázal odolávat povětrnostním vlivům, postupně chátral a už roku 1914 byl stržen. Užití obelisku jako pohledové dominanty ovšem nebylo v českém prostředí až tak časté. Ve vztahu ke vzdálenosti pohledu můžeme mluvit o raritě.

Po stranách dlouhé aleje, vedoucí oborou Kapinos k obelisku, byly v letech 1858-1860 vystavěny dva symetrické “vstupní” domky. Pravý objekt sloužil jako kapinoská hájovna, levý jako stáj. Zdejšími obyvateli byli vesměs hajní, dřevorubci a nádeníci. Identické předchůdce měly domky v červenohrádeckém zámeckém parku, kde je nechala postavit Gabriela, matka Jiřího Jindřicha Buquoye.

Parkové dřeviny

Kostru parku tvoří lípy. Poblíž západního křídla zámku se nachází torzo lipového rondelu. Spolu s 540 metrů dlouhou lipovou alejí je dědictvím barokní kompozice parku z doby Karla Kajetána Buquoye. Kromě lip najdeme v parku také duby, olše, vrby, javory, buky, břízy, smrky a vícero druhů jedlí (bělokorá, stejnobarvá, obrovská) i borovice (lesní, vejmutovka, černá). Rostou zde i nepůvodní jehličnany: cypřišek Lawsonův, hrachonosný a nutkajský, zerav západní a řasnatý.

Jinan dvoulaločný /Gingo biloba/ – bývá nazýván “živou fosilií”, neboť je posledním zástupcem čeledi rostlin jinanovitých, která byla koncem prvohor a počátkem druhohor rozšířena po celé severní polokouli. V současnosti zůstal ve volné přírodě zachován jen na malém území v jihovýchodní Číně. V Evropě se pěstuje od 30. let 18. století. Novohradský jinan rostoucí před zámkem je vysoký asi 15 m. V roce 1978 byl při vichřici zlomen padajícím sousedním stromem. Poškozená koruna byla odříznuta, rána se po ošetření zhojila a strom vytvořil korunu novou. Od roku 1989 je strom památkově chráněn.

Platan javorolistý /Platanus x acerifolia/ – platany jsou mohutné stromy často pěstované v mnoha parcích Evropy možná už od 17. století. Strom rostoucí poblíž zámeckého jezírka ale takového stáří ani zdaleka nedosahuje. Přesto má jedno prvenství – roste v nejvyšší nadmořské výšce v České republice, tedy alespoň pokud bereme v úvahu starší stromy, které už mají pár desítek zim za sebou.

Jírovec pleťový /Aesculus x carnea/ – je pravděpodobně kříženec mezi jírovcem maďalem, známým jako “koňský kaštan”, a severoamerickým jírovcem pávií. Od běžně pěstovaného jírovce maďalu se liší růžovými květy, které rozkvétají o něco později. V parcích a zahradách je pěstován od 20. let 19. století a v poslední době přichází znovu do módy, protože je mnohem méně napadán škůdcem klíněnkou. V zámeckém parku roste na východní louce.

Sekvojovec obrovský /Sequoiadendron giganteum/ – sekvojovce, nazývané též “mamutí stromy”, patří k nejmohutnějším stromům na zemi. Největší z nich, známý pod jménem “Generál Sherman”, je vysoký více než 80 m a podle odhadu váží kolem 2150 tun. Původní porosty se nachází v kalifornských horách, v Evropě se v parcích pěstuje od poloviny 19. století. Evropské stromy ale ještě takových obřích rozměrů nedosahují. Zdejší sekvojovec roste ve východní části parku teprve dvě desetiletí.

Smrk ztepilý “hadí” /Picea abies “Virgata”/ – zajímavostí je takzvaný hadí smrk s dlouhými převislými větvemi, který roste ve východní části parku, nedaleko sekvojovce. Jde o zvláštní růstovou formu běžného smrku ztepilého, známou a pěstovanou od poloviny 19. století.

Vesnička

Kolem roku 1780 bylo na východním okraji parku postaveno pět nových domků označovaných podle své zakladatelky jako „Tereziina vesnička“. Podobné vesničky se staly oblíbenými součástmi šlechtických parků v poslední čtvrtině 18. století. Slučovaly v sobě dobovou anglomanii a rousseauovské ideály obdivu k přírodě. Časté sousedství botanické zahrady či přítomnost voliéry souviselo s tehdy rostoucím zájmem o botaniku a zoologii. Do střední Evropy se vesničky rozšířily z Francie a vžilo se pro ně dobové označení hameau či hamlet. Známé je například souběžně budované Hameau francouzské královny Marie Antoinetty ve Versailles. V protikladu ke svému „lidovému“ zevnějšku bývaly interiéry jednotlivých staveb sloužících krátkodobým pobytům šlechty pojaty velmi luxusně. V roce 1796 novohradskou vesničku tvořilo malé selské stavení, perníková chaloupka, poustevna se šindelovou zvonicí a kuželník. Vesnička byla panstvem využívána k odpočinku či svačině během procházek a také k četbě nebo výuce. V polovině 19. století došlo z iniciativy Jiřího Jana Buquoye k četným úpravám. Vesničku v té době tvořilo celkem osm zděných, roubených a částečně hrázděných budov, krytých šindelovými a slaměnými střechami. Některé získaly podobu anglických cottages, zbytek evokoval místní venkovskou architekturu. Z celkem pěti obyvatelných objektů užíval čtyři k bydlení vysloužilý buquoyský personál. V této podobě známe vesničku z dochovaných kvašů a fotografií. Ve 20. století vesnička přestávala plnit svůj původní účel a dále se nerozvíjela. V 50. letech byly zbytky vesničky srovnány se zemí.

Dřevěné sochy v Zámeckém parku

Na několika místech Zámeckého parku můžete spatřit dřevěné sochy, které zde byly osazeny po mezinárodním řezbářském sympoziu v roce 2006. Sympozia se tehdy zúčastnilo 10 řezbářů z pobaltských republik, z Rakouska, Maďarska, Ukrajiny, Slovenska a České republiky. U zámeckého jezírka lze spatřit třeba Lavičku jako symbol sjednocení světa a Duši přírody jako ochránce a strážce přírody. Hlouběji v parku je umístěna socha Váza, která je kopií pískovcové vázy, jež v parku na stejném místě dříve stávala. Sochy z řezbářského sympozia jsou umístěné nejen v Zámeckém parku, ale i v dalších částech města a nabádají kolemjdoucí k zastavení, k zamyšlení a k obdivu nad řezbářským řemeslem.

Naučné stezky

Zámeckým parkem prochází část naučné stezky Buquoyská krajina. 

Pozemek, na kterém se v současné době rozkládá Zámecký park, patří dílem městu Nové Hrady a z části Akademii věd České republiky. Obě instituce se průběžně podílejí na jeho obnově a údržbě a současně jej nechávají přístupný veřejnosti téměř bez jakéhokoli omezení. Do Zámeckého parku můžete tedy vstoupit kdykoli na několika vstupních místech po obvodu celé plochy. O to více je důležité a potřebné, aby do parku vstupovali návštěvníci zodpovědní s ušlechtilým úmyslem si park užít a neublížit mu.

Park je přístupný veřejnosti celoročně bez omezení. Fyzicky nenáročný terén, a to i s kočárkem nebo s invalidním vozíkem.